Proč jsem musel vytvořit vlastní práci?

Už během dospívání jsem zjistil, že jsem nezaměstnatelný. Firmám chybí dobrý kolektiv a nefungují podle zdravého rozumu. Tak jsem založil Kreatiku.

Vystřídal jsem celkem pět různých prací a myslím, že to bylo tak akorát. Už od patnácti let jsem pracoval v jézédé, dlouhé hodiny jsem zametal sýpky, hledal v polích plevel a nosil balíky slámy, z čehož jsem měl rozdrásané ruce. Pracoval jsem také se zbraněmi. Když jsem zrovna nečistil zásobníky, rozebíral jsem ruská RPKáčka a olejoval je. Třikrát denně jsem se musel převléknout do nových věcí, jak jsem byl od hlavy až k patě nasáklý olejem.

1. lekce – Poznal jsem, že musím tvrdě pracovat, abych získal to, co chci. Tehdy to byly peníze na nový počítač. A od té doby mě tvrdá práce nikdy nezradila. Pokaždé mi přinesla to, co jsem chtěl.

Několik letních prázdnin jsem strávil v menší reklamní agentuře. Nastupoval jsem zrovna, když získali certifikát ISO kvality a zaváděli s tím spojených spoustu nových procesů. Většina z nich ale práci jen komplikovala. Pořád se mi honilo hlavou: Proč musí každou objednávku podepsat vedoucí? A k čemu potřebujeme mít směrnici na skartování té stejné objednávky? A proč tu směrnici musím podepsat?

Moji patrně nejdelší brigádu jsem měl jako pokladní v pardubické Hypernově u nádraží (nyní Albert), kde jsem nastoupil v osmnácti. O víkendech, svátcích a prázdninách jsem seděl za kasou a pípal čárové kódy, hádal, jaký má paní cereální rohlík a vysvětloval, že já vlastně nemůžu za to, že máslo stojí jinak, než je v letáku. Pokaždé, když jsem chtěl na záchod, jsem se musel dovolit. Nejednou mi volali na pokladnu, že se moc směju nebo ať nežvýkám. Všechny věci jsem si musel nechat označit samolepkou, která hlásala – toto ten kluk neukradl, to si přinesl.

Poslední práce, kterou jsem měl, byl směnný provoz na výrobní lince ve Foxconnu – tady jsme montovali počítače ve dne v noci. Řeknu vám, dávat celý den 18 kilové počítače do krabice, vám udělá za prázdniny pěkné bicáky. Zase jsem se musel dovolovat, zda můžu jít na záchod a procházel jsem několika kontrolami při každém odchodu, zda jsem náhodou něco neukradl.

2. lekce – Pokud ke každému přistupujete jako ke zloději, poctiví lidé se u vás nebudou cítit dobře. A zbydou vám jen ti, proti kterým bojujete.

Přemýšlel jsem, proč existují procesy, které předpokládají, že vedoucí je jediný, kdo u práce přemýšlí a ti ostatní jen otáčí šroubovákem. Nesnášel jsem autority, dělat něco jen protože to řekl vedoucí nebo učitel, mě dohánělo k šílenství.  Nebo ještě hůř, ono se to tak dělá pořád, tato věta mi způsobuje tik v oku. Nikdo nechtěl nové pohledy, vášeň ani kreativitu. Nedokázal jsem vystát špatně fungující firmy, které se zasekly ve vývoji a netoužily být každý den lepší a lepší.

Také jsem si všiml, že vztahy na pracovištích byly přinejlepším neutrální. Tvořily se takové tábory, kdy tihle nemluvili s támhletím a podobně. Každý sledoval své zájmy a chtěl se co možná nejvíce zalíbit šéfovi, který je podle jejich vlastních slov „strašný debil“. Nechápal jsem, proč by chtěl někdo v takovém kolektivu vůbec pracovat. Ovšem moc dobře jsem chápal, proč nemají šéfa rádi. Mohl si za to sám – jako za vše, co se děje pod jeho vedením. Nevěnoval se svým lidem, myslel především na své zájmy – jak se co nejvíce zalíbit svému šéfovi.

Tehdy jsem moc toužil pracovat někde, kde se lidé mají rádi a dělají to, co skutečně milují. Jenže nic takového jakoby neexistovalo. Pátral jsem na internetu a v knihovně, zda je taková práce vůbec možná? A tehdy jsem našel přesně to, co jsem hledal – svobodu v práci. Hltal jsem všechny videa s Tomášem Hajzlerem, četl jsem knihy jako Štěstí doručeno, Podivín a další skvosty. Principy svobodné firmy slibovaly odstranění všech pracovních hrůz, které jsem zažil. Ptáte se, kde jsou takové firmy? Taky jsem se ptal. A byl jsem v šoku, že v okolí nejsou firmy, které by dělaly tyto jasné a logické kroky.

3. lekce – Práce není o vydělávání peněz, abychom si za ně poté koupili spokojenost. Je lepší být v práci spokojený a peníze použít k tomu, abychom do takové práce mohli chodit.

Rozhodl jsem se takovou firmu vytvořit. Ale jak se tvoří firma? Připadalo mi, že nic neumím a peníze na rozjezd velkolepé společnosti jsem také neměl. Vydal jsem se na cestu osoby samostatně výdělečně činné s mým nejlepším kamarádem Pepou. Čtyři roky při studiu, každý večer, víkend a svátek, jsme usedali k počítači a učili se ve Photoshopu, Illustratoru a InDesignu. Hltali všechna marketingová videa, knihy a přednášky. Dělali jsme věci tak nejlépe, jak jsme dovedli a konečně po svém. Když jsme práci přestávali po vyučování stíhat, začali jsme pracovat i ve škole při přednáškách. Vyučující vykládal o křivce klesajícího mezního užitku a já jsem přes e-mail domlouval urgentní tisk brožur, které musely být za 3 dny v Praze. Po příchodu ze školy, kde jsem většinu času pracoval, opět usedáme s Pepou k počítači a pracujeme dlouho do noci, až do chvíle úplné únavy. Pak oblékáme běžecké boty a jdeme ven se proběhnout. Po půlhodině intenzivního běhu se vracíme na náš studentský byt. Načerpáni energií ze sportu jsme pokračovali v práci do ranních hodin. V týdnu po svých státnicích jsem byl asi na dvaceti pracovních pohovorech. Nikoliv svých, ale potřebovali jsme nutně výpomoc. Tvrdá práce přinesla zasloužené ovoce.

V dubnu 2016 jsme s Pepou založili Kreatiku, společnost, která se měla stát nejlepším místem pro práci. Stát se firmou, která vytváří nejprve štěstí a pak až peníze. Chtěli jsme, aby Kreatika fungovala pro nás, aby nás práce bavila a mohli jsme těžit ze spolupráce s nejlepšími talenty a lidmi, se kterými je nám dobře. Pracovat pro skvělé značky, která můžeme milovat a bít se za ně.

Povedlo se nám to? Myslím, že ano. Ale to nejlepší nás teprve čeká, podobně jako ty největší výzvy, při nichž budeme potit krev pro naše klienty.

K vybudování skvělé společnosti stačí stará dobrá tvrdá práce, neúnavné odhodlání se zlepšovat a neustále budování pro budoucnost. Plus pár dalších ingrediencí, které vytvoří tu nejlepší firmu pro práci.

Přidat komentář